A zobák se bude jíst taky? Ale mrtvý smradlavý ptáky nejím!

Tak jsme se zase předvedli, tentokrát uvnitř vlastní rodiny. Náš nejstarší slavil narozeniny, a to spolu se svou prababičkou. Babička se k této slavnostní události rozhodla upéct husu. Pěkně s knedlíkem a se zelím. Dalo ji to poměrně dost práce, nejen vaření, ale i organizace, přeci jen jsme nároční hosti, různě si vymýšlíme, že děti spinkají po obědě, svačí tehdy a tehdy a vyžadujeme po zbytku rodiny, aby se přizpůsobil.

Babička tedy vše podřídila našim zvyklostem a zorganizovala rodinnou slavnostní večeři. Člověk by řekl, že chlap, kterému někdo upeče husičku, k tomu přidá knedlíčky a ještě zelíčko, bude štěstím bez sebe, i když v jistém věku pochopitelně ještě nemůže hostinu korunovat vychlazenou dvanáctkou.

Ne náš synek. Když se dozvěděl, že pojedeme na husu, začal se zajímat, co s ní jako budeme dělat. Sdělili jsme mu, že ji budeme jíst. Moc se mu ta představa nezdála. „A zobák budeme jíst taky?!“ chtěl vědět. Zdálo se, že ho uspokojilo ujištění, že zobák pro tentokrát vynecháme.

Nicméně bylo to jen zdání. Když došlo na servírování, začal se vztekat. Když něco nechce, říká, že to zabije. „Já tu husu zabiju“, řval na babičku, „zabiju ji!!!“. Dědeček ho ujistil, že nemusí, že husa už je mrtvá. Chlapeček se nenechal vyvézt z míry a ječel dál: „Mrtvý smradlavý ptáky nejím!“ a poručil si knedlíky se šťávičkou.

Asi bychom mu měli vysvětlit, že babičce se říká: „Děkuji pěkně!“, nicméně v určitých směrech výchovy zřejmě selháváme. My ostatní jsme se nakonec překonali a mrtvýho smradlavýho ptáka bez zobáku jsme si s chutí dali.

You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.