Den na rodičovské dovolené se dvěma chlapci

Den se dvěma chlapečky je takové malé rodinné dobrodružství. Po několika týdnech dovolené, kdy se starali všichni okolo, jsme se vrátili do starých kolejí – matka na rodičovské dovolené. S tím rozdílem, že matka je nyní v osmém měsíci dalšího těhotenství, hormonálně nastavená na největší zpruzelost, nepohyblivá, neohrabaná a školka má prázdniny.

Ráno začíná obvykle před šestou. Snídaně musí být připravena rychle, protože v noci (a to je zásadní chyba noci, kromě toho, že se musí v klidu spát) nic k jídlu nebylo.

Cíl dne je pevně daný – oba hochy unavit (zároveň však neunavit matku). To se daří jedině pořádnou procházkou. Vycházka ven je i prevence před demolicí bytu; vyházením skříní, roztrháním knih, lezením po stole, skoky z postele do postele a houpáním se na lustru. Ano, snažili jsme se je vychovat, domluvit jim a vysvětlit, že si mohou v klidu sednout a malovat si, ale mladší při kreslení konzumuje za podpory staršího pastelky i voskovky. Pokud bych ho nechala všechny sníst, pravděpodobně by poté vylezl na stůl a skočil na lustr, a vrátili bychom se tam, kde jsme byli, akorát bychom přišli o všechny kreslicí potřeby.

Venku mladší z dětí požírá vajgly. Nikdy dřív jsem si nevšimla, kolik je na chodníkách vajglů. Tisíce. Ubozí kuřáci nemají za své daně k dispozici ani pořádné popelníky. Je mi jich líto. Naštěstí na hřištích se vajgly nenacházejí, protože rodiče chodí způsobně kouřit za plot (ano, je to něco jako čůrání v jedné půlce bazénu, obzvlášť při správném větru, ale alespoň vajgly pak zůstanou za plotem).

Na hřištích se k jídlu nachází jen kamení a písek. Obvykle vydržím tak tři hrsti písku a dvě hrsti šutrů, než se odhodlám raději obcházet vajgly. Možná se někomu může zdát, že chlapcům nedávám najíst. Faktem je, že jen naše denní spotřeba ovoce je 2 kg jablek, 1 kg banánů, 0,5 kg hroznového vína, 1 meloun, krabička borůvek a pět broskví. A to mluvím jen o ovoci. Přemýšlela jsem, zda by se nám v rámci úspor za mléčné výrobky nevyplatilo pořídit si jednu stračenu, ale na balkoně by zřejmě trpěla, a kdybychom ji nechali pást na zeleni Prahy 8, jistě bychom byli brzy nabonzování bonzovacím autem Prahy 8, že neplatíme za krávu poplatek za parkování.

Po další vycházce mezi vajgly a jinými pochutinami (tímto zdravím pejskaře a nechápu, když všichni uklízíte, že vždycky nějaké to hovínko najdeme – zřejmě od nějakého děcka nebo co…) přejdeme na další hřiště. Zde, kromě zmíněného požírání nastává obvykle nějaký konflikt. O bagr, traktor atd. Také se mi stalo, že jedna cizí babička roztočila bez varování kolotoč s mým ročním dítětem tak, že dítě spadlo a pekelně si namlelo. Naštěstí do konfliktu jsem nemusela vstupovat, neboť ji během toho, co jsem chudinku synáčka utěšovala, pořádně seřval náš starší syn. Dobře jsme ho naučili ječet! Normálně jí zakázal, co to šlo, chudák bába je ještě dneska bez večeře, klečí v koutě hřiště na hrachu a čeká, až tam zase půjdeme ji propustit.

Když už jde na hřišti do tuhého, zamíříme obvykle k domovu na oběd. Během přípravy oběda, která musí být rychlá, se hoši hlady rvou; umí se kousat, škrábat, tahat za vlasy, ječet na sebe a brát si hračky. Oběd jedí v klidu, dokud mají velký hlad, jakmile jsou nasyceni, nastává etapa rozmatlávání, rozlívání, kydání a drobení. Máme přeci pračku, že? Tu také obvykle alespoň jedenkrát denně zapínáme. Někdy i vícekrát, někdy i vícekrát se stejným prádlem, když se k ovládání nachomýtne některé z dětí. S praním hoši pomáhají, občas přihodí i nějaké auto nebo duplo, aby se taky vypralo – hygiena musí být.

Po obědě si chce nepohyblivá matka lehnout a nastává bitva o polední klid. Zatímco matka s klížícíma se očima čte pohádku, nastává boj, který povětšinou vyústí v jekot všech zúčastněných. Pevně doufám, že naši nepracující sousedi trpí alespoň částečnou hluchotou. Po boji usínáme, abychom nabrali síly na odpolední program.

Ten se sestává z pořádné svačiny jako bodu č.1. Následuje vycházka ven, kdy se opakují scény z dopoledne, zpestřené např. nalezením obřích klacků a jejich táhnutí přes celé sídliště nebo prozkoumáváním odpadkových košů, sledováním dopravy na rušné křižovatce nebo podobnou intelektuální činností. Po procházce se vracíme na večeři. Alespoň část večeře je třeba nalepit zespoda na stůl, pro horší časy, např. pozdě večer, kdy matka již odmítá vydávat potravu.

Večeře se již k radosti dětí obvykle účastní i tatínek, po kterém se děti celý den ptají. Kdy už konečně přijde táta, to je hlavní starost obou chlapců (oba zřejmě doufají, že do práce začne chodit zpruzelá matka a hodný tatínek zůstane doma). Tatínka vítají děti nadšeným ječením a řevem s nadějí, že po nudném dni s matkou bude konečně nějaká zábava. Tatínek naštěstí pochopil, že maminku je potřeba udržovat v chodu, neboť jinak by hrozila její hospitalizace v nemocnici (bez dětí, pochopitelně), čehož se celá rodina velmi bojí (jak jsem již zmínila, školka má prázdniny). Tatínek tudíž bere děti ven a snaží se je dále unavit. Následně vrací mladší z dětí a staršího bere ještě na odrážedlo.

Mám bohužel pocit, že děti díky tomuto tréninku pouze sílí a vyžadují více a více aktivit, zatímco matka tloustne, rozpadají se jí vazy nejen v oblasti pánve, a celkově metamorfuje v nepohyblivého hrocha.

Jak ovšem vidíte, mám spoustu času na náš blog. Je to způsobeno tím, že k nám často chodí někdo z příbuzných potěšit děti, abych SI MOHLA UKLIDIT (protože když jsem si to rozbordelila, tak si to mám taky uklidit), abych SI TŘEBA UVAŘILA, a nebo SI UMYLA ZÁCHOD. Hausmann se také hodně stará, neboť je zodpovědný otec, a jak bylo řečeno, bojí se velmi o mé zdraví a nechce zřejmě riskovat příliš dlouhou hospitalizaci (nad 5 hodin, což ovšem jak víme, je téměř ilegální, základem je 72 hodin!).

Náš den končí usnutím. Dopracovat se k němu dá nám oběma dospělým (plus babičkám a dědečkům) poměrně dost práce, nicméně již jsme si zvykli a často býváme úspěšní. Někdy i usneme později než děti.

You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.