Druhé dítě – pohodička na hřišti a na pískovišti

S prvním dítětem člověk dával na vše tak nějak víc pozor. Na hřiště jsem ho v roce moc nevodila, protože za a) přicházela zima a za b) se na hřišti člověk chtě nechtě setkává s komunitou matek a jejich dětí. Přišla jsem tudíž o jistou část zábavného rodičovství.

Druhé dítě na hřiště pochopitelně chodí. Vysvětlovala jsem mu, že bude sedět v kočárku a dívat se, jak jeho starší bratr jezdí po skluzavce a bagruje. Asi si úplně nerozumíme. Zatímco starší synek dojídal zmrzlinu (jedl ji pochopitelně od kornoutu směrem nahoru…), mladší se vyháknul z pětibodového pásu a pokusil se hodit šipku na houpačku.

První dítě je zvyklé na mou asistenci, druhé dítě si leckdy musí vystačit samo. A že mu to nečiní problémy. Houpačky a kolotoče obsazené staršími dětmi ho velice baví; i kdyby měl přijít o všechny svoje mléčné zuby a vykoledovat si frakturu lebky.

Na skluzavku vylézt neumí, stoupá si tedy alespoň do místa dojezdu a kouká se, jak se na něj starší děti řítí. Je to prý veliká švanda. Rád se vrtá v písku. Zatímco starší dítě ječí, že mu cizí kluk, jehož matka neumí bagrovat a vykuřuje u vchodu na hřiště, bere hračky, mladší se zavrtává do své nové pískové duny. Hračky nepotřebuje, písek se stejně nabírá lépe botou než lopatkou.

Když pak konečně přijde chvíle, že by chtěl získat mou pozornost, stačí vzít hrst písku nebo kamínků a strčit si je do pusy. A pak většinou odcházíme, zanecháváme za sebou uřvaného cizího kluka, kterému za ukradený bagr uštědřilo první dítě patřičný trest (rozuměj rána pěstí mezi oči, ne nadarmo chodí do věkově smíšené třídy), rozlícenou cizí matku, která byla nucena vzdát se cigára a jít utěšovat, a hromadu uslintaného písku.

Všem bezdětným děti doporučuji, protože se podle mě musí hrozně nudit.

You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.