Dýně na slavnosti ve školce – matka nebo zombie?

„Potkala jsem tvoji spolužačku z gymplu. Moc jí to slušelo, tak jsem si na tebe vzpomněla…“ sdělila mi mezi řečí máma. Co tím sakra chtěla říct? Že mě to nesluší? Že smrdím? Že nemám lodičky a kostýmek? Nebo že jsem gympl studovala zbytečně? A co teprve vejšku? Nebo co jako?

Aby bylo jasno – zrovna jsem ve spodním prádle (pozvraceném) pobíhala po bytě, vytírala podlahu, ládovala pračku a doufala, že se stihnu alespoň osprchovat. Ten den mělo naše nejstarší dítko slavnostní dýňovou besídku ve školce. Na besídku slíbil Hausmann zakoupit a vyřezat dýni. Jak to tak bývá, já jsem zakoupila dýni a já jsem vyřezala dýni, ale nevadilo mi to. Měli jsme osobitou, trochu křivou, abych tak řekla asymetrickou dýni, ale byla naše a měli jsme ji rádi (chtěla jsem ji sem vyfotit, ale mezitím se na ní usadila plíseň).

Těšila jsem se na dětské představení, jak budu jako pyšná máma pozorovat svého syna s činelkami v ruce, kterak zpívá s ostatními děťátky „My jsme muzikanti“ a podobné hitovky.

Chtěla jsem ostatním rodičům předvést, že ta zasmrádající zombie s mastnými vlasy, která ho vyzvedává, není jeho matka, jen jakási naše vzdálená známá. Chtěla jsem si slavnostně umýt (a učesat) hlavu.

Bohužel, náš prostřední měl úplně jiné plány. Konkrétně střevní potíže. Musela jsem ho s těžkým srdcem zanechat s babičkou, v rychlosti ze sebe spláchnout to nejhorší a vydat se na poslední chvíli do školky. Šatna byla plná nedočkavých rodičů. Neupozornila jsem na sebe výjimečně upraveným vzhledem, ale řvoucím miminkem v náručí. Miminko chtělo kojit.

Kojení na veřejnosti mě nepohoršuje. Kojení v šatničce pro 30 dětí plné osmdesátkou cizích lidí mi ovšem komfortní nepřipadá. Když konečně zapadli do třídy, nakrmila a přebalila jsem miminko (přišla jsem o první písně), vplížila jsem se do třídy s kojencem v náručí, nevypadala jsem jako matka roku. Jak jsem poskakovala, aby miminko nebrečelo, vrátilo mi plnou dardu mateřského mléka na moje do té doby relativně čisté triko, z kterého mi koukala kojící podprsenka.

Naštěstí, v tomto kouzelném věku, se za vás děti ještě (příliš) nestydí. Přes všechny komplikace jsem pak přeci jen mohla být správná maminka – alespoň pro svého syna. Pro ostatní rodiče jsem zůstala (a už asi navždy zůstanu) – tou zombie s mastnými vlasy a kruhy pod očima. Má další šance se ukázat však bude již brzy – v prosinci nás čeká besídka vánoční…