Jak číst třem dětem a má vůbec smysl dětem číst?

To nejlepší z celého balíčkuVždycky jsem se těšila, že svým dětem budu číst. Čtením se zvětšuje slovní zásoba, podporuje fantazie a kreativita, a rozšiřují se s ním obzory. Čtení dělá lidi moudrými a vzdělanými. Představovala jsem si to zhruba tak, že podle předem sestaveného velmi podrobného seznamu sjedeme postupně všechny možné i nemožné knihy, a moje děti budou moct zhruba v šesti-sedmi letech maturovat z literatury.

Člověk míní, dítě mění…

Jako ostatně ve všem, co se mateřství týče, i zde byly mé představy poněkud neúplné. Dokud počet mých dětí, které se dokážou nekontrolovaně rozprchnout na všechny strany, nepřevyšoval počet mých rukou, byla ještě reálná návštěva knihovny. Oni v knihovně jsou rádi za každého malého čtenáře, nicméně co je moc, to je moc. Odložila jsem tuto činnost prozatím na neurčito, neboť na honěnou ani schovávanou se mezi beletrií a odbornou literaturou hrát nemá. Obzvlášť, jdete-li vrátit místo knihy změť barevných papírů slepených izolepou.

V knihovně se neječí!

Ničit knihy a hlučet v knihovně je prostě ostuda a hanba, a proto tam (momentálně) nechodíme. Levněji než platit pokuty, vyjde knihy objednávat v antikvariátu nebo na Aukru.

Seznam knih také nemám. Abych pravdu řekla, představovala jsem si celé mateřství poněkud méně zahalené do mlhy z nedostatku spánku. Tvorba seznamu je proto daleko za mými momentálními intelektuálními schopnostmi.

Co tedy čteme se třemi dětmi?

Čteme prostě cokoliv z kategorie „Dětské knihy“. Včetně Honzíkovy cesty. Mně ji rodiče nečetli, a tak jsem chtěla vědět, o čem to je. Takové pěkné obrázky a já byla ochuzena o text… Jo, doporučuji, milí rodičové. Moc pěkný příběh až do věty: „…ten koník je družstevní…“ Hodně štěstí při vysvětlování! Je tam taky kapitola „Družstevní vajíčko“, hustý, fakt hustý!

Jak čteme se třemi dětmi…

Se třemi dětmi se čte jedna radost. Každé dítě chce číst pochopitelně něco jiného. Jeden třeba pohádku, druhý naučnou knihu o vesmíru. Těmi knihami mě mlátí každý z jedné strany. Třetí chce kojit, ale bitkou s knihami také nepohrdne.

Když to uklidním, a mám každé dítě z jedné strany, a jedno přímo na knize, mohu číst. Samozřejmě mě popohání, protože se občas zaseknu, když žádaný text má nejmladší pod zadkem. Občas u toho také usnu. Ale nebojte, něžným šťouchnutím pod žebra mě má zlatíčka včas vzbudí.

Nikdy nečteme jen jednu pohádku nebo kapitolu. Protože musí být přání od každého vyvážená. Jednu pohádku pro toho, druhou pro toho… Hausmann si třeba pohádky vymýšlí, ale to je pro matku za hranicí možností… Když si totiž vymýšlím a usnu, tak vždycky úplně zapomenu, co jsem říkala… a nevím, jak to bylo dál.

Dokolečka dokola

Pokud si někdo něco zamiluje, čteme to pořád dokola. Znám tudíž některé pohádky téměř zpaměti. Děti je bohužel znají zpaměti lépe než já, a tak mě opravují… Teď čteme moc pěknou knihu (díky, Markéto!) o medvědovi, co neměl rád své otravné sousedy.

„Mami, a co je napsáno tady na rohožce?“ „Běžte pryč!“ „Mami, a co je napsáno na zvonku?“ „Nezvonit!“ „A na rohožce?“ „Běžte pryč!“ „A na zvonku?“ „Nezvonit“ „A na rohožce?“ „BĚŽTE PRYČ!!!!“

Děti, co se týče čtení, dokáží být někdy také pěkně otravné…

Hlavní je se nevzdávat!

Pokud svým dětem čtete a bojujete podobně jako my, nevzdávejte to. Všechny cíle jsou dosahovány, i když si nejsem úplně jistá, že jsem si to přesně takhle představovala…

Slovní zásoba se čtením opravdu rozšiřuje. Když se naše děti hádají, řvou na sebe: „Vysmýčíš okamžitě celou podlahu nebo ti dám pěstí!“ – první část věty mají z četby (druhou ze školky). Rozšířené obzory také platí. Donutili babičku, aby jim zakoupila syreček. To byla vůně, že jsem je vyhnala ho sníst na chodbu. A co se týče fantazie a kreativity, té máme doma ažaž…

Jenom tu životní moudrost jsem zatím nepozorovala. Proto čteme dál a doufáme, že jednou nastane chvíle, kdy se nebudeme muset celý den stydět za projevy naší rodiny.

Pokud se chcete o tom dni dočíst, sledujte nás na Facebooku. A pokud hledáte tipy na knihy, přidejte se do skupiny o dětských knihách!

You may also like...

1 Response

  1. Gábina says:

    I u nás frčí rozšiřování slovní zásoby pomocí knih. Jsme pak svědky trefných citací.
    Někdy je to milé, třeba když nás u snídaně vítá slovy Husy Lízy: “Je krásné být zase mezi svými”. Ovšem často je to nejen k pousmání. Medvědovo “ne, ne a ne, jediné co chci je, abyste mi dali pokoj” je obzvlášť prima.
    Nicnetušící paní pošťačce zase přednesl: “Nechci žádnou poštu, myslím to vážně”
    A na patnáctou výzvu:”okamžitě se obuj” doplněnou o výhrůžku, že dostane na zadek reagoval slovy Hrubínova vlka: “Á, tak to je jiná věc” (ovšem stejně se neobul).
    Suma sumárum si nejsem jistá, zda rozšiřování slovní zásoby je jednoznačně dobrá věc.