Jak jsme kupovali boty aneb se třemi dětmi v nákupním centru

Dnešní děti potřebují pohyb, a ne sedět s kýblem zmrzliny u tabletu tak dlouho, až jim moderní technologie totálně vymyje jejich tučné rosolovaté mozky, a ony začnou pobíhat po obýváku, blikat a zpívat primitivní anglickou píseň o pěti slovíčkách. Proto bereme naše 3 děti o víkendu ven na procházku (když začnou blikat v týdnu, bereme je ven i ve všední den). A protože Hausmann minulý víkend onemocněl, blil do záchoda a nechtělo se nám brát záchodovou mísu s sebou do lesa, musela jsem děti vzít na procházku sama.

Zábava pro děti? Krádež ořechů

Nejprve jsme šli krást ořechy. Podle katastru patří naše oblíbené ořešáky magistrátu, podle paní s brokovnicí ze sousední zahrady ale patří právě jí. My se však nebojíme, a nebojí se jí ani děda, který na stromy leze a klátí ořechy jako ve dvaceti, aby vnuci získali ten správný klukovský příklad, a opravdu nezačali blikat. Jako nenadávejte mi, snažím se, aby ty dnešní děti z toho života něco mezi blikáním tabletu a zvoněním mobilu měly.

Krademe nenápadně

Tentokrát jsme ale dědu neměli, a kradli jsme pouze ze země, tajně a potichu, jak jen to tři chlapečci dokážou („mamí, támhleta paní řvala na dědu, že jsou to její vořechy! Ta paní je HNUSNÁ!“). Ořechy jsme ukládali na staženou stříšku kočáru, což musím uznat, je poměrně blbý nápad, obzvlášť, máte-li kočár světlý. V komunitě matek pak vypadáte jako prase a musíte jezdit se staženou stříškou už navždy, neboť ani kyselé deště ořechovou barvu nevyperou. Mně je to nicméně jedno, protože v každé komunitě matek jsem odepsaná dávno.

Les musí být

Když jsme naloupili, co se do stříšky vešlo, pokračovali jsme směr les. Absolvovali jsme ukázkovou rodinnou nedělní procházku. A protože jsme nic nezapálili, nikoho nevystrašili, žádného psa nepokousali, nic nezničili, a právě jsme došli k autobusové zastávce směr nákupní centrum, rozhodla jsem se, že přírody už bylo dost!

Jedny podzimní boty pro mě, prosím!

Potřebovala jsem totiž podzimní boty do školky. Potřebovala jsem je pro dítě, ale potřebovala jsem je opravdu jenom já, Hausmann je rozhodně nepotřeboval, a dítě rozhodně taky ne. Já je ale potřebovala, neboť osoba, se kterou učitelky konfrontují módní prohřešky dítěte, je vždy matka. Nemělo mikinu ani bundu v minus dvaceti? Matka nepřipravila. Šlo do školky v únoru v teniskách? Matka nepřipravila. Odmítá se v červnu vzdát lyžařské kombinézy? Matka! Nosí místo čepice kojící podprsenku? Může za to matka – ať už ho v daném outfitu přivedl do školky kdokoliv. I kdyby to byl otec, kdo měl hlavu v druhém košíčku…

Vyfiknuti na nedělní nákupy…

Dojeli jsme tedy do nákupního centra. Návštěvníci velkého nákupního centra jsou určitá subkultura. Matka v odrbaných (těhotenských, aby bylo jasno) džínách, se šusťákovou bundou, v teniskách od bahna, se třemi dětmi v zabahněných holínkách, do této subkultury úplně nezapadá. Dalo by se říct, že kdyby se matka v podobném outfitu a s podobným doprovodem objevila ve Státní opeře, zapadla by tam líp než v nákupním centru v neděli odpoledne.

Ani kočárek nevydrží vše…

Děti do kočárku narvaly svoje nepromokavé bundy tak nešťastně, že nám z kočáru začaly padat ořechy, vysypaly se suchary k svačině, nedojedený oběd (dokud nebudeš jíst oběd, žádná svačina – přísnost musí být!), a co hůř, vysypalo se i nejmladší dítě. To je naštěstí zvyklé, takže si samo zatlačilo bouli na hlavě, oklepalo se, a poblilo se na vyleštěnou podlahu nákupního centra. Cizí lidé nás štítivě obcházeli, jako by snad nikdy neviděli opravdové děti. Někdo si nás možná vyfotil (kdo sledujete Módní peklo, nasdílejte jim tam do diskuze tenhle článek, hned za příspěvek matky, co „nikdy nešla na hřiště jinak než v lodičkách, bílé halence a nikdy se neumazala, její dítě sere kytičky a blije orchideje“). Abych nezapomněla; tu část, co podkládá u kočárku nohy, máme přivázanou k madlu provázkem – děti si holt nepřečetly návod, že kočár není trampolína…

Tabule nefunguje…

Vydali jsme se k interaktivní informační tabuli. Pět minut jsme do ní zuřivě mlátili, zatímco na tabuli se furt dokola točilo kolečko. Kopali jsme do ní, bušili hlavou, nic… Začala jsem nadávat a přihnala se k nám ochranka. Ostatní návštěvníci už se těšili, že rušiví elementi budou vevedeni, ale nene. Náš zákazník náš pán, žádná diskriminace. Pán z ochranky nám pěkně vysvětlil cestu k dětské obuvi.

Tak jsme tady, dobrý den!

Vtrhli jsme do obchůdku se značkovou dětskou obuví. Protože budíme respekt, ostatní zákazníci začali couvat z prodejny ven. Prodavačka bohužel také. Po chvilce překvapení ale pochopila, že jsme ji nepřišli přepadnout, ale že jsme přišli koupit boty. Zachovala si profesní čest a vylezla zpod pultu. Vyndala první pár. Dítě si sundalo holínky. Paní nevěřila svým očím. Nejen, že jsme byli první zákazníci toho dne, co přišli v holínkách, které nebyly vyleštěné, ale ponožky malého zákazníčka byly… děravé. Obě dvě. I červená i zelená, aby bylo jasno.

Chci širší boty!

Boty naštěstí vypadaly, že chlapci budou. Bohužel, jak se v nich prošel, nastal hysterický řev, že ho tlačí. Lehnul si na zem a ležel a ječel. Prodavačka zašeptala, že TOHLE JE NEJŠIRŠÍ ZNAČKA. „Dobře, pošlu ho sem s tatínkem!“ zahrozila jsem. To prodavačku i malého zákazníka motivovalo k dalším výkonům. Ze zadního regálu vyštrachala ještě širší boty. Posunky se mi snažila naznačit, abych boty příliš neutahovala. Dívala jsem se pohledem zkušené matky.

Nejstarší syn uznal boty dostatečně široké a vzdálil se k prostřednímu demolovat dětský koutek. Nejmladší syn zatím vyhazoval z kočáru všechny věci (náš kočár je vždy plný věcí).

Nebojte, já to zaplatím!

Když prodavačka zjistila, že si boty opravdu koupíme, že mám navzdory našemu netradičnímu vzhledu funkční platební kartu, a že se tedy pravděpodobně blíží chvíle, kdy se vydáme obšťastnit jiného obchodníka olizováním výlohy, přešla na vlnu důvěrnosti. Svěřila se mi (šeptem), že měla dvě děti po 18 měsících, a že to bylo dost náročné. Shovívavě jsem se usmála, prohlásila jsem, že náročné to sice je, ale že moje děti jsou hodné.

Dám vám slevu…

Prodavačka si otřela čelo, zeptala se mě, jestli mám slevovou kartičku, a když jsem ji ujistila, že rozhodně ne, dala mi i bez ní slevu deset procent (doufám, že se z článku poučíte, a přestanete obchoďáky navštěvovat vymóděni). Přes slevu mě napadlo, zda by nebylo výhodné dětské boty doma šít. Nějaký marketingový bullshit o biobotách bez chemie a měli bychom vystaráno…

A teď dál!

K radosti všech jsme s novými botami opustili krám. Nakupování však neměl být konec. Prostřední syn boty nepotřeboval, neboť jeho číslo jsme našli u popelnic (no dobře, dělám si legraci, ale přiznávám vám to jenom proto, že to čtou naši příbuzní – nebojte, prostřední syn již certifikované boty se žirafkou zakoupeny měl). Slíbila jsem však, že kdo v obchoďáku nedostane boty, tomu koupím ponožky.

Módní obchody – to je něco pro nás!

Ponožky jsme se vydali koupit do obchodu s módou. Zde jsme nezapadali už vůbec. Ale vybrali jsme rychle, chlapce nijak nelákalo přehrabovat se sukýnkama. Mám sice podezření, že se někdo z nás (já ne) vysmrkal do dívčích sukní (nevím, co je to za zvyk, ale dělají mi to celé léto…), ale nahlásit ochrance jsem nás nešla.

Ta holka se ušpinila, no fuj!

Ve frontě na placení za námi stála rodina s opačným poměrem; 3 dospělí na jednu dcerku. Vybírali pro ni mikinku. Měli opravdu velkou debatu, zda si ji neušpiní na výtvarce, a vyprávěli děsivou historku o tom, že minulý týden si dívka udělala flíček na zápěstí. Odplivla jsem si a významně jsem poodstoupila, aby bylo jasno, že s takovými prasaty nechceme mít nic společného.

Šli jsme pro boty, ne za zábavou

Ponožky jsme také řádně zaplatili a vydali se k domovu. Cestou jsem zatrhla zmrzlinu, dětský koutek i debilní vláček, který se pokusil nás srazit. Rozhodně jsem nechtěla, aby se dětem v obchoďáku nějak extra zalíbilo. Také jsem nechtěla riskovat konflikt s ostatními rodiči dětí, co se neumí prát. Až do dalších bot sem ani nepáchnu. Což ovšem nebude dlouho trvat.

Hausmann se sice doma zaradoval, že už máme zimní boty, ale ujistila jsem ho, že to jsou boty PODZIMNÍ. Zimní boty bude s chlapci kupovat on. Troje.

Chcete vědět, co víc jsme zažili? Přidejte se k nám na Facebook!

This entry was posted in Ze života, Ze života s dětmi and tagged , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *