Kdy zavolat záchranku – volání na tísňovou linku

Znáte to dilema: Kolik vdechů na kolik stlačení srdce. Kontrolovat dech, či tep? Když voláte záchranku, dostanete se nakonec k úplně jiným problémům.

Dnes jsme šli opět na cvičení. Cestou jsme míjeli pána bezmocně ležícího na chodníku. Něco mumlal. Naše starší dítko ho, poučeno ze školky, chtělo oživit srdeční masáží (provádí v jarní obuvi oběma nohama naráz), zatímco mladší chlapeček chtěl pána zachránit slintáním z úst do úst.

Obě děti jsem odtáhla do bezpečné vzdálenosti a s vědomím, že pán nemusí být feťák a alkoholik, ale může jít třeba o otce dvou dětí po epileptickém záchvatu, nebo dokonce známého architekta, jsem zavolala 155.

Na tísňové lince chtěli popsat situaci, místo a tak. A poté mě začali přesvědčovat, ať se jdu na toho chlápka podívat. Snažila jsem se jim vysvětlit, že schválně stojím daleko, abych od něj, v případě, že se jedná o pomateného narkomana, nedostala pěstí. Paní na drátu mi tedy navrhla, ať na něj zavolám. Ze stejných důvodů jsem odmítla. Poté chtěla, aby na chlápka tedy zavolal někdo jiný, nějaký muž v mém okolí.

Bylo to celkem odlehlé místo a vyskytovala jsem se tam já, moje dvě děti a v dostatečně velké vzdálenosti nemohoucí chlápek. Nikdo jiný tam s námi nebyl. Vysvětlila jsem paní na telefonu, že jsem tam zcela sama, se dvěma dětma ve věku 3 a 1 rok. Paní byla neoblomná a pořád to zkoušela; myslela si možná, že jí kecám.

Naštěstí děti už to nebavilo a ozvaly se, a tehdy to vzdala i paní ze záchranky, usoudila, že jsem asociální idiot a myslím to vážně, že v odlehlé ulici nepůjdu zachraňovat potenciálního ožralu a nafetovaného magora.

S povzdechem mi oznámila, že tam tedy pošle městskou policii, že ti už to zkontrolují. A chtěla, ať toho ležícího pána popíšu. To byla ale finta! Prokoukla jsem ji. Říkám: „Stojím daleko, má asi džíny“ Následoval dotaz na věk. Vycvičena ze školy, tipla jsem si zhruba 40 – tím nemůže člověk nic zkazit… Nakonec tedy zavěsila.

My jsme se pro jistotu ještě vzdálili směr cvičení, takže jsme neviděli, jak pán, kterému jsem (ne)chtěla zachránit život, zmizel. Sdělili nám to až policisté z auta, když jeli kolem; přiznala jsem se jim, že jsem je zalarmovala já. Byli příjemní, kupodivu, prý je to jejich práce.

Jsem ráda, že jsme ho nešli společnými silami zkoumat – možná by nám pak jeden sanitní vůz nestačil. A také doufám, že když si člověk volá sanitku k porodu, že nepřijedou nejdřív měšťáci okouknout, zda opravdu leze hlavička nebo manžel pouze vyšiluje.

You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.