Na úřadě se třemi dětmi – paní, ve stojce ho na úřední dokument nevyfotím!

Rozhodli jsme se našim dětem pořídit občanky. Bohužel na úřad s nimi musí rodič. Služba, kdy je dítě odevzdáno na úřad ráno, a vyzvednuto v poledne (po vyřízení všech formalit), bohužel zatím nefunguje. Na úřad s dětmi musí matka, abychom byli konkrétní. Otcové dřou v dolech ve stejných hodinách jako úředníci za přepážkou.

Proč chodíte na úřad ve stejnou dobu jako my?

Na úřad jsme dorazili ve stejnou dobu jako 6486 jiných zákazníků. Vytiskla jsem si papírek s číslem. Vysokým číslem. Dětem jsem vlastním tělem zabránila vytisknout si 38 dalších čísel. Dvakrát nadšená z představy trávení volného času v čekárně na úřadu, to jsem tedy nebyla. Zato děti… děti jásaly.

Ta nástěnka je z polystyrenu – podívej, jak se drolí!

“Mami, polystyren!!!” radovaly se u nástěnky s modrými zónami. Materiálové inženýrství by jim šlo. A taky umějí malovat! Tak se nebojte, v Ďáblicích modrá zóna není, to tam přimalovali naši hošíci!

Úřad, nástěnek ráj!

Z nástěnky jsem je sundala, ale objevili jinou, a z ní zas začali sundávat oni. Letáky, lejstra i reklamy. Než jsem to napíchala zpátky, uběhli tři kolečka kolem čekárny.

Dětský koutek

Na úřadě byl i dětský koutek. Zde se servali o fialové plastové kolečko. Nejprve s cizím chlapečkem, potom spolu. “Řídím!” řvali a zatáčeli plastovým kolečkem na židli tak vehementně, až nabourali. Po hodině, během které jsme se seznámili mnoha lidmi, jsme se dostali na řadu.

Jeden lísteček, tři úkony?!

“Jeden lísteček na tři úkony!?” snažila se mě zjebat úřednice. Svatosvatě slibuju, že příště si vytiskneme tři lístečky na jeden úkon! Jak se ale rozdělíme na tři přepážky?

Nic mě neodradí!

Ale protože jsem zvládla již třikrát porodit v přátelské atmosféře českých porodnic, nějaká drobná poznámečka od úřednice mě nemohla vypudit. Přišli jsme si pro občanky. A taky je dostaneme!

Úřad s dětmi - víc zážitků než v nejlepším lunaparku!

Úřad s dětmi – víc zážitků než v nejlepším lunaparku!

K mému velkému překvapení (a viditelnému zklamání ženy za přepážkou) nám nechyběl žádný doklad. Ostatně blížila se polední pauza. Mohli jsme přistoupit k focení. Nejmladší dítko se smělo vyfotit u mě na klíně. Za tímto účelem jsem si přes hlavu dala (dle oficiálních pokynů) prostěradlo jako pozadí.

Neviděla jsem, co se děje. A dělo se hodně!

Nevýhoda byla, že jsem neviděla, co se děje. Chlapci se přifařili a pózovali společně. Bohužel nelze vyhotovit jednu společnou fotografii na tři občanky, a potom jen zakroužkovat správný obličej. Úřednice nařídila, aby si nadbyteční jedinci dřepli. Poslechli a zalezli z naší strany pod přepážku.

Pod přepážkou to žije!

Zatímco probíhala další kola focení, kdy nejmladší se díval střídavě na strop a na zem, zastrčení hošíci bušili úřednici na přepážku. Bála jsem se promluvit a přes hlavu jsem měla plachtu, alespoň jsem je tedy kopala. Čím víc jsem kopala, tím hlasitěji bubnovali na přepážku.

Nakonec úřednice zvolala třikrát „HURÁ!“ a tázala se, zda tuto fotku může nechat. No nevěděla jsem; vím, jak rychle se leptá titan v kyselině chlorovodíkové, ale nevím, jak má vypadat úřední fotka na občanský průkaz. Alespoň jsem si tedy z hlavy sundala prostěradlo.

Ale jo, to by šlo!

Zdálo se, že úřednice je dost nešťastná. Kolegové odešli na oběd už před deseti minutami, a já tu tvrdím, že nevím, zda tato, v pořadí 158. fotka, vypadá oukej. Tak jsem jí tedy podobu odsouhlasila, snad nenarazíme na nějaké moc pünktlich pohraničníky.

Tříletý zvládne focení sám!

Na focení prostředního dítěte nás úřednice všechny vyhnala z minikamrlíku. Zřejmě jí nevyhovovalo bušení zespoda do přepážky. Že prý to náš tříletý již zvládne sám; ať necháme pootevřené dveře. No ano, zvládl to sám. Na židli si stoupnul do stojky a křičel: „Stojím na hlavě!“

Ve stojce nefotíme!

Úřednice nešťastně volala: „Takhle to nepůjde!“ Vysvětlila jsem dítěti, co a jak. Vzorně si sedl na židli a díval se přímo do foťáku. Jen, co jsem opustila minikamrlík, už stál zase na hlavě. Úřednici trvalo asi pět kol, než se naučila reagovat dost bystře, a vyfotit hlavu místo nohou. Bod pro ni.

Nejstarší je vychovaný, jak si společnost žádá!

Nejstarší syn se choval vzorně. Jeho mladší bratři sebou vzájemně vytřeli úřad, urazili několik zaměstnanců a přeskupili pár úředních oznámení, ale akce se blížila ke konci. Informace o vyhotovení prý přijde SMS.

Hej, kde mam tu občanku?!

S úřednicí jsme se rozloučili. S odchodem se ovšem nejstarší synek nesmířil, zabušil na přepážku a volal: „Ještě tu občanku! Já chci tu občanku!“ Odtáhla jsem všechny pryč rychlostí, co mi jen síly stačily. Na úřad se nesmí se zbraněmi, ale spoléhejte na to, že si paní úřednice nenabije verzatilku ostrými!

Asi si to zopákneme…

Myslím, že na úřady budu muset chodit s dětmi častěji. Jen tak se naučí, co je v životě čeká. Ostatně sestra mě varovala, že se může stát, že nám prohodí fotky. To by bylo ovšem velice nemilé!

Kam dál?

Mrkněte na Facebook našeho blogu, kde jsou (nejen) další příběhy ze života se třemi dětmi. Hlasujte také pro ZE ŽIVOTA U ĎÁBLICKÉHO HÁJE v Mamablogu roku!

Na úřadu se třemi dětmi...

Na úřadu se třemi dětmi…

You may also like...