Prodávání a nakupování věcí po dětech na internetu

Protože první díl „Kde a jak prodávat a prodat na internetu oblečení po dětech“ se setkal s úspěchem (i kritikou, ale tu mažeme, jak je dobrým zvykem, nicméně tímto zdravím všechny dotčené mamči), následuje díl druhý. Tentokrát o tom, co všechno nepříjemného se Vám může přihodit a jak tomu (alespoň částečně) předcházet.

Dětské oblečky a věci prostě potřebuje koupit (a často i prodat) každá matka, tudíž spolu s mateřstvím získáváte nové a nové zkušenosti v oblasti, kterou jste vůbec neznali. Pokud děti nemáte, nemyslete si, že jednou nebudete potřebovat koupit pytel ponožek na roztrhání nebo dvacet triček na první pokusy o samostatné stolování.

Prodávám ovšem relativně málo a nemám se vším tak úplně osobní zkušenost, nicméně přidala jsem se do různých prodejních a nákupních skupin na Facebooku a tam to tedy jede. Původně jsem se do těchto skupin přidala proto, abych prodala nebo koupila věci tam. No ale na tento typ „obchodování“ skutečně nemám nervy (stejně jako na pravěký web Mimibazar, jehož zdrojový kód byl ještě vytesán do kamene, což vysvětluje nulové pokusy o jakoukoliv inovaci), a vrátila jsem se zpět na Aukro, které je pro můj mozek o 100 % přehlednější a navíc ostatní uživatelé nemůžou mít pitomé komentáře ke každému slovu, co napíšete…

S nákupem přes Facebook mám jedinou zkušenost, a to když jsem zatoužila zjistit, jak vypadá, když si člověk koupí LIS. Hausmann mi to dovolil – aby ne, když jsem si na něj vydělala (svou normální profesí – abych tu někomu nedělala naděje, že snad prodejem oblečků). Vypadá to takto a zkušenost mám dobrou. Ale nečekala jsem, že přijde balík nových věcí s cedulkou… byla to celkem sranda, se v tom hrabat. Dítě to roznášelo po bytě, dávalo si hadry na hlavu a dělalo KUK – dobrá hra na celé odpoledne.

A teď k tomu, co se Vám může při nákupu či prodeji krámů přes internet stát; nejlepším zdrojem informací na toto téma je stránka ZUB ZA ZUB, nebudete se stačit divit…

Koupíte si něco, co má fleky a díru přes celá záda, přestože v popisu o flecích nebyla ani zmínka. Kontaktujete prodejce a ten se vám vysměje – s tímto chováním musíte bohužel počítat a být obezřetní. Když kupujete něco dražšího, tak si to kupte od někoho, kdo je ochoten věc předat osobně. Kupujete-li nošenou Adidas mikinu za pětikilo od člověka s přezdívkou „Vostrá Kočička“ a nenačtete si žádné reference, dobře Vám tak, že teď budete mít nejdražší hadr na podlahu z celé čtvrti.

Na druhou stranu – když prodáváte, musíte přeci počítat s určitým procentem lidí, co nebudou spokojeni. Tak to prostě chodí. Profesionální e-shopy počítají již předem s tím, že se jim určité procento věcí vrátí zpět. Pokud jste se rozhodli něco prodat, připravte se předem na situaci, že někdo bude požadovat peníze zpět. Vrátíte je nebo budete vulgární??? A stojí vám „výdělek“ dvacet korun za ty nervy? A jste si jistí, že jste věc popsali dobře? Osobně tedy přiznávám, že kdejakou dírečku, flíček či žmolíček mohu přehlédnout a při popisu věci se nechat trochu unést. Jo, občas to prostě asi není tak nádherný a krásný jak píšu.

Pokud nemáte prachy, zapojte alespoň mozek (pokud nejste ten případ, co nemá žádný prachy, protože nemá žádnej mozek). Pokud si kupujete obří relativně drahou věc, třeba kočárek za dva tisíce, proč si ho proboha nekoupíte od někoho, ke komu si můžete dojet kočárek si prohlídnout??? Jako chápu, že ne každý bydlí v Praze, kde má milion lidí dosažitelných MHD, ale…ale míň plkání na facebooku a víc hledání na celém internetu by vás jistě nezabilo…

A ještě k tomu mozku, když nemáte prachy a žijete od rodičovské k rodičovské, zamyslete se, prosím, zda osmnáctiměsíční holčička potřebuje mít overálek s Minnie za dvě stovky, když bez Minnie jich za dvě stovky seženete dvacet. Stejně tak mě osobně nedojímají Vaše příběhy, jak jste za poslední pětikilo objednali značkového dinosaura z druhé ruky, a dinosaurus nerozšlapává plyšáky a nežere panenky, přestože to měl v popisu, a vy jste tak bez dárku pro svého ročního chlapečka. Ročnímu chlapečkovi jsou narozeniny u zadku, a když mu dáte sadu víček od přesnídávek, bude šťastnější než za dinosaura, i kdyby byl stokrát Fisher Price.

A pokud nějakou drahou velkou věc prodáváte, chtějte, aby ji ten člověk, co si ji kupuje, viděl osobně, vyzkoušel a jasně sdělte, že je to bez záruky. BEZ ZÁRUKY znamená, že když tomu za měsíc upadnou kola, protože frajerka jezdila s kočárkem „Rallye Staré zámecké schody“, tak má prostě smůlu. Na případné vady upozorněte.

Dobírka – máte-li na dobré nervy, prodávejte na dobírku, ale lidi si to nevyzvedávají, onemocní jim děti, vymře jim rodina, chcípne pes, vyhoří barák, stěhovali se nebo jim do bytu spadl meteorit (celkem časté, fakt) a vy pak akorát hradíte poštovné. Pokud nakupujete a bojíte se poslat peníze předem, potom si proboha vyberte někoho, od koho se nebudete bát nakupovat a začněte malým nákupem. Prodejců je milion, možná i dva!

Paní tvrdí, že peníze poslala a peníze nikde… Zkontrolujte číslo účtu, které jste jí poslala – je v pořádku? Tak se s ní nebavte. Trestní oznámení na Vás asi nepodá, to by musela dokazovat, že Vám ty prachy dala…

Někdo Vás otravuje a Vy věc již považujete za vyřešenou (např. jste vrátila peníze)? Nereagujte. Ten člověk se chce asi hádat, tak se s ním nehádejte, tím ho nejvíc naštvete. Vaše dvoustránkové dohady stejně nikoho nezajímají. Napište strohé sdělení jednou větou (krátkou) a hotovo, vymalováno. Stejně tak, když o Vás píše nesmysly „konkurence“- stroze a bez emocí sdělte, jak byla věc vyřešena a nenechte se vlákat do hádky, ze které vyjdete jako arogantní blbka, co nezná pravopis.

Věc nepřišla do druhého dne od platby? No aby přišla, chvíli trvá převod z banky do banky a ne každý běží druhý den na poštu kvůli super-čuper mikince adidas velikosti 56 za třináct korun. Je to jasný? Se zeptejte předem, za jak dlouho to zhruba bude dodáno…

Poštovné je vysoké. Tak ho neplaťte a najděte si jiného prodávajícího. Na druhou stranu, poštovné za kilový balík fakt není stopade… ani s náklady na balné… Jenže pokud je někdo ochoten ho zaplatit a pak brečí – je mi líto…

Nejdůležitější rada je ovšem neřešit pitomosti a neděla z komára velblouda. Ne, že by se mi nikdy nestalo, že by mi nepřišly „věci po jednom dítěti“ ve stavu jako po deseti dětech, ale vzhledem k ceně za kus jsem se na nějaké dohadování vykašlala, prodejce si označila červeným vykřičníkem a věci upotřebila dle stavu (nyní ve stavu jako po dvaceti dětech – prodávám jako po dvou dětech, kdyby byl zájem).

Shrnutí je zcela jasné – při prodávání a nakupování zapojit mozek a trochu té slušnosti.

You may also like...