Rehabilitace se třemi dětmi

Náš nejmladší synek chodí na rehabilitace. Vzhledem k jeho nízkému věku musím chodit s ním. A hlídací kapacity mi ne vždy dovolí ponechat doma (nebo ve školce nebo na hřišti nebo u babičky) naše zbylé děti.

Bráchy vemte klidně s sebou!

Na rehabilitaci se s přítomností staršího sourozence počítá. V místnosti je malý hrací koutek plný hraček. Myslela jsem si proto, že nebudeme mít problém. Chlapci si dvacet minut pohrají a půjdeme domů. Jako kdybych snad byla matkou tří chlapečků první den nebo co!

Dokonce jsem naivně zamířila do lékárny vyzvednout jeden recept. Zde všechno začalo. Lidé před námi samozřejmě konzultovali s lékárnicí všechno, včetně barvy obalu jejich pilulek, nechávali si předvádět malá, menší i XXL balení doplňků stravy a hodinu přemýšleli, jaké si koupí kapky do nosu a čím si namažou hemeroidy. Hošánci vydrželi čekat jen chvíli. Než jsme přišli na řadu, pokusili se aplikovat si na obličej krém proti vráskám a dělat shyby na bezpečnostním rámu. Paní lékárnice měla delší vedení a tvářila se skoro uraženě, že nechci vyslechnout moudré rady a alternativy k mé masti.

V čekárně na rehabilitace se pokusili synáčci vyrazit dveře do jiné ordinace a ukrást cizí knihy. Naštěstí jsme brzy mohli dovnitř. Naše fyzioterapeutka vypadala pobaveně a dokonce mi pomohla chlapce odstrojit.

Kde jsou koleje!?

Chviličku si kluci opravdu hráli. Prohlídli si všechny hračky, které v koutku byly. Prostřední synek se však rozčílil, že mezi nimi nejsou vláčky. Chodil okolo a křičel: „Kojele – nejsou! Koleje – nejsou!“ a tvářil se naštvaně. Paní fyzioterapeutka se zajímala, co je za problém. Vysvětlila jsem jí, že chlapci zřejmě očekávali koleje, ale že si jistě vystačí i s těmi sto čtyřiceti jinými hračkami, které v koutku má.

Dobrá duše ale vyndala ze skříňky ještě nerozbalené vláčky a chlapcům je zapůjčila. Neměla k nim bohužel postrádané koleje, tudíž se problém nevyřešil, naopak se prohloubil, protože nemít koleje ani vlaky není tak hrozná tragédie, jako mít vlaky a nemít k nim koleje. Zatímco nejstarší by si i zvládnul pohrát s garáží a auty, prostřední chodil po ordinaci a stále zuřivěji řval: „Kojele – nejsou! Koleje – nejsou!“. Potom se zastavil, zamyslel, a přestal.

Tak copak zajímavého tu máme?

Moudrá matka ví, že náhlé zapomenutí na koleje znamená, že ho něco zaujalo. Nebyly to pochopitelně hračky z koutku. Synek si všiml, že ordinace je vybavená velmi zajímavými předměty. Nejprve si zaskákal na dvou váhách, poté se přesunul k zrcadlu, které ohmatal a oslintal všude, kam dosáhnul. Aby pokryl větší plochu, přistrčil si stoličku.

Snažila jsem se ho regulovat, nicméně na poměrně vysokém rehabilitačním lůžku cvičilo moje nejmladší dítě, byla jsem tedy limitována. A to chlapci vytušili.

Koho tady vybijeme?

Nejstarší už zaparkoval všechna auta a přidal se k prostřednímu, aby mohli vybavení ordinace prozkoumávat společně. Paní cvičitelka jim poskytla k zábavě balanční podložku bosu (cena téhle pomůcky se pohybuje řádově v tisících). Pokud nevíte, co je bosu, jedná se o půlbalon.

Chlapečci vylezli nahoru a z půlbalonu skočili šipku do podlahy. Paní magistra fyzioterapie se zalekla, aby neměla chlapce za chvíli v péči jako pacienty, nicméně jsem ji ujistila, že to je ještě dobrý. Nevěřila, ale brzy pochopila.

Vybíjená v ordinaci

Vybíjená v ordinaci

Ordinací jí létaly malé i velké balóny, včetně těch největších a kluci se s nimi vzájemně vybíjeli. Vybíjeli i nás a miminko. Klasické všichni proti všem. Ze zásuvek vytáhli všechny rafinované přístroje, kterými fyzioterapeuti disponují. Otevřeli skříňky, vrhli se k počítači, vylezli na okno a mávali ven.

Šátek na svazování jsme neměli…

Pokud si myslíte, že jsem akci mohla nějak zarazit, velice se mýlíte. Nosící šátek ke svazování dětí jsem totiž s sebou neměla a nic jiného nefunguje (možná velká dávka psychofarmak – spíše však pro matku). Podařilo se nám většinu majetku uchránit, ale dalo to velké úsilí a miminko si zas tolik nezacvičilo, s výjimkou okamžiku, kdy se k němu na rehabilitační lůžko vyšplhali bráchové a učili ho lézt.

Paní fyzioterapeutka vše brala sportovně a s humorem, nicméně konstatovala, že miminko je ve vývoji napřed, a zda jsme se již objednali k paní doktorce, aby posoudila, zda jsou další lekce opravdu nutné. K paní doktorce jsme se již objednali, nicméně moji synové to nevěděli, a tak k ní při odchodu pro jistotu vtrhli do ordinace. Tvářila se na mě pohoršeně, nicméně když viděla, že ke dvěma zuřivcům táhnu ještě tašku s miminkem, tři bundy, na sobě mám nosítko a padají ze mě rukavice a čepice různých velikostí, upřímně se zasmála.

Hele, tlustá bába!

Lidé v čekárně z nás moc radost neměli, a nespravil to ani fakt, že náš nejstarší řval na obézní paní: „Mami, hele, tlustá bába v modrých kalhotách!“ Dělala jsem, že toho drzého chlapečka neznám, ale vzal mě za ruku a zopakoval: „Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ Naštěstí bába odešla cvičit a v čekárně zbyl jen jeden pán, který (díky bohu) neměl nadváhu ani žádnou podezřelou kožní chorobu.

Samozřejmě se mu nelíbilo, jak hošíci ječí a pokusil se je seřvat, za což jsem mu v duchu děkovala, ale nemělo to žádný efekt, snad jen, že mi kluci utekli ven z čekárny prozkoumávat polikliniku. Zahodila jsem mimino do kočáru a běžela za nimi. Už to totiž znám… V některých budovách se dá jet výtahem bez zaměstnanecké karty jen jedním směrem a pak vás honí ochranka a máte různé jiné nepříjemnosti… mám nějaké zkušenosti.

Bušili do automatu a ječeli…

Chlapce jsem odchytla u automatu na kafe, ze kterého se snažili vybušit kávu, aniž by mu zaplatili. Stroj se nedal, a žádný kofein jim nevydal, ani se nerozbil, alespoň tedy ne viditelně. Odtáhla jsem je zpět do čekárny, kde k radosti pána opět ječeli. Pán si zřejmě myslel, že bych měla použít staré dobré násilné metody typu facka, nicméně když mi náš nejstarší oznámil: „Mamino, asi ti jednu střelím, takovou, jakou ani ty neumíš!“, pochopil i tento pán, že veškerá snaha (i osvědčené metody) je marná, a rezignovaně čekal na své cvičení.

Dojedli a zdrhli

K jeho radosti jsem rozdala svačinu. S plnými ústy se blbě ječí i běhá, takže byl chvíli klid, a pán přežil i mé kojení na veřejnosti – myslím, že v tu chvíli byl rád, že jsem náš pobyt neprodlužovala hledáním flašky se Sunarem – hlavní výhoda kojení je, že prsa se vám nikdy neztratí (myslím až do ukončení doby kojení – pak pochopitelně zmizí, ale to je jiný příběh…). Hošánci samozřejmě dojedli dřív než mimino a zdrhli opět do prostoru polikliniky.

Krkání a podobné procedury naše nejmladší dítko musí oželet. Bylo opět odhozeno do kočáru, abych měla volné ruce pro odchyt divé zvěře. Přiběhla jsem přesně půl vteřiny před tím, než se začali vozit na invalidních vozíkách a nemocniční posteli určené pro transport nechodících pacientů. Násilím jsem je odtáhla zpět do čekárny, narvala na ně bundy, čepice a další výbavu, hodila jsem si prostředního do nosítka a k radosti čekajícího pána jsme vypadli na autobus…

Co dodat? Pokud je to, co hledáte, trpělivý fyzioterapeut pro děti, který vás neseřve za takové drobnosti jako vytržené dráty ze zdi, zavirovaný počítač, rozmontované masážní lehátko a rozházené činky po celé místnosti, mohu vám naši paní magistru jedině doporučit. Je vážně moc milá a sympatická.

You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.