S kočárkem v MHD

Někdo si možná stěžuje, že ho v těhotenství nechtěli lidé pouštět. S tím jsem problém neměla (až na jednu paní s průkazkou ZTP, která mi chtěla průkazku vlepit do ksichtu a nad mým břichem prohlásila: „JEŽIŠ TA JE TĚHOTNÁ…“). S břichem jsem se prostě vždycky na nějaké místo dostala. Jízda s kočárkem je mnohem větší adrenalin. Ne, že bych měla ambice si sednout…

Jezdím pouze nízkopodlažními spoji, abych se nemusela s nikým dohadovat, narychlo vystupovat a házet kočárek z výšky 150 cm. I tak to ale bývá zábava. Zatímco v těhotenství stačil jeden slušný, a měla jsem místo, s kočárem stačí jeden neslušný, a mám problém.

Nemyslím, že by měl mít každý nastudovaný přepravní řád od A do Z. Ale i pouhý piktogram vozíčkáře a kočárku je pravděpodobně pro některé lidi zcela nesrozumitelné sdělení. Když ani po mém „S dovolením“ neuhnou, jsem většinou nucena tyto zaclánějící chytráky lehce nabourat – pan řidič to totiž nemá rád, když mu kočár stojí mezi dveřma moc dlouho.

Dokážu pochopit, že má někdo nějaké oblíbené místo zrovna na druhé straně autobusu, než nastoupil. Ale proboha, pokud vážíte 157 kg a máte prdel, že jste skoro neprošli dovnitř dopravního prostředku, nesnažte se prorvat kolem mého kočárku někam dozadu, na voňavější sedačku – buďte rádi, že jste vevnitř a nikdo po Vás nechce zaplatit dvojité jízdné.

Chápu také cestující, kteří nejradši sedí na sklopných sedačkách na kočárkové plošině – je to praktické, blízko východu… Když ale nastupuje můj kočárek, měli by tito lidé pochopit, že je to i moje oblíbené místo a prostě uhnout. A ne se pak divit, že jedou s kolenama narvanýma skoro do kočáru (v dosahu rohlíku a jiných zábav).

Vrcholem neslušného chování bývají báby s berlemi. Pokud máte berle, je mi to neskonale líto. Nicméně ta nálepka s obrázkem kočárku opravdu neznamená: „tady se rozval, berle co nejdál od sebe, roztáhnout do šířky, do dálky, zaber minimálně dva metry na jeden!“. Berle jsou na chození, ne na překážení.

Samozřejmě je s moralizováním vždy potřeba začít u sebe. A tak vychovávám (spíš dítě než sebe), až se ze mě kouří. Opravdu se snažím, ale vysvětlit ročnímu chlapečkovi, že nemá hezkým spolucestujícím sahat na zadek je nad moje schopnosti (dělá to však jen ženám do třiceti let). Pokud stojím blízko tlačítka „plošina“, snažím se ho zakrýt čímkoliv, co mám po ruce. Řidiči naštěstí většinou tuší, že když nenakládali invalidu dovnitř, nebude ani žádný vystupovat.

Někdy je ale bezprostřednost dítěte i výhodou. Nemám ráda, když mi někdo popotahuje u hlavy celou cestu do práce. Synáček se minule popotahujícímu pánovi tak smál, až onen člověk znervózněl a zmizel na druhé straně autobusu.

Většinou se ale dítěti nepodaří spolucestující otrávit, spíše naopak… Šibalsky se usměje, vyhodí dudlík, kníkne, nebo prostě jenom sedí – a už máme v dosahu aktivní paní, která sype z rukávu šišlavé kacy pro dítko a chytré rady pro matku, až z toho jednoho začne bolet hlava. Ne, opravdu se nechci bavit o svém úžasném dítěti s úplně cizími lidmi v MHD, ani se nechci bavit o cizích dětech s cizími lidmi v MHD; nechci se totiž bavit vůbec s žádnými cizími lidmi v MHD a to o ničem, přestože jsem matka na rodičovské dovolené, která celý den komunikuje jen na bázi: „HAM a EE“!

Kapitola sama pro sebe jsou také řidiči. Přestože bezpochyby dokážou zastavit blízko k chodníku, občas se na to vykašlou a člověk aby pak s kočárkem provozoval skok do dálky. Někteří se zase přehánějí v aktivitě; jednou jsem dala znamení – výstup s kočárkem – když jsme stáli na červené na křižovatce před zastávkou. Aktivní řidič mi ihned otevřel dveře; asi abych vystoupila rovnou pod kola odbočujících řidičů.

Co říci na závěr o cestování s kočárkem v MHD? Na závěr patří dobrá rada: Kočárek není přidělaný k podlaze dopravního prostředku. Takže ne, nemůžete se držet, protože ztratíte rovnováhu, namelete si a kočárek převrhnete i s tím nejcennějším, co mám!

You may also like...