Březnová rodinná dovolená

Hausmannovi zbylo pár dní dovolené z loňského roku, proto jsme se rozhodli, že využijeme krásného březnového počasí. Protože se nám osvědčil model otce na mateřské, odfrčela jsem v úterý ráno do práce, Hausmann se přesunul z obýváku do ložnice k dítěti a společně chrápali do desíti, když nemuseli nikoho rušit.

Hausmann se pěkně flákal s dítětem doma, zatímco já jsem tvrdě dřela, abych si vydělala na ostatní hlídání (Hausmann hlídá zadarmo, někdy za stravu, když má štěstí). Po vydatném poledním klidu se vydali mě vyzvednout.

Dítě mě šťastně přivítalo. Aby nebylo šťastné, Hausmann se celý den patřičně staral! Dítě bylo vyspinkané, nakrmené a čistě oblečeno v kalhotách a nepromokavé bundě. Na oblečení si dal tatínek záležet. Na nohách mělo sice moje, ne svoje ponožky, ale alespoň to byly ponožky čisté, ne vytažené z koše na špinavé prádlo. Moje radost, že dítě nepřijelo v pyžamu, sice trochu vyprchala, když jsem zjistila, že pyžamo má POD svrchní vrstvou, ale zbytečně jsem nenarušovala klid a rodinnou pohodu hloupými narážkami.

Bez problémů jsme dojeli na místo určení, kde jsme se sešli s majiteli penzionu. Po vysvobození dítěte z auta, jsme zjistili, že je skrz naskrz pokaděné, a proto musela být pohoda narušena hrozitánským řevem z vychladlého sprchového koutu. Pyžamo bylo na odpis.

Počasí nám krásně vyšlo a užívali jsme si nádhernou rodinnou dovolenou. Hausmann byl rád, že může spát s námi v jednom pokoji (a k ránu i posteli), protože jsme krásně hřáli a v pokoji nebylo zpočátku moc teplo. Ráno (poté, co byl vyšťouchán z postele) mi Hausmann vařil kafíčko a staral se o nás.

Dítě se navzdory všem poučným knihám radovalo ze změny prostředí a rozházelo samou radostí boty po celém pokoji, protože boty jsou nejlepší hračky (obzvlášť pak špinavé boty). Hrálo si a ukazovalo nám, zničeným dospělým, že živote je potřeba si užívat! Dokonce zapomnělo na svůj odpor k nočníku a vložilo do něj několik autíček. Na můj dotaz, co sakra dělají ta auta v nočníku, odpovědělo prostě: „čččččččččččččččč“! Auta se přeci taky potřebují vyprázdnit!

Chodili jsme na výlety nebo spíš na procházky. Když byl synáček v kočárku, křičel na celý les „JEDEM, JEDEM“, přestože rychleji jsme ty klády prostě přenášet nemohli a bahno hrozně brzdí. Naštěstí hodně svítilo sluníčko, takže jsme si toho bahna zas až tak moc neužívali.

Trénovali jsme také chůzi. Dítě bohužel zatím nechápe smysl turistického značení. Nechápe totiž ani smysl cest. Vydává se směrem strmé útesy a chce je zlézat nahoru a poté skočit dolů. Naštěstí miluje chůzi za ruce, takže nám zatím nikam nezdrhá. Ječí ovšem slušně. Nicméně si zřejmě koupíme vodící kšíry. Pro jistotu.

V chůzi a výdrži byl však učiněn nevídaný pokrok. Obejít 324 x dvorek u chalupy byl před 14 dni ještě zcela nemyslitelný výkon. Holt trénink je trénink, Hausmann po tomto výkonu padl, jako když ho do vody hodí.

Absolvovali jsme ale kromě kondičních cvičení i přírodopisně vzdělávací chvilky. Dítě konečně vidělo všechna zvířátky z knížky od pana Lady, a konečně pochopilo, že kravička není strakatý pes našich sousedů, ale něco mnohem většího, a že kočička není ta čivava, co bývá uvázána před Billou. S místní kočkou jsme navázali opravdu přátelské vztahy, přestože odmítla sežrat dítětem nabízené kamení.

Smlsla si však na Hausmannově klobásce připravené ke grilování, za což jí Hausmann vynadal, ale kočka si z toho nic nedělala. Grilovali jsme (nebo spíš Hausmann griloval a já a kočka jsme to sežraly) každý den, protože místní restaurace nesplňovaly naše představy o gastronomii na úrovni. V jediné nekuřácké hospodě v okolí nás málem sežral půltunový čokl a následně nás paní servírka seřvala, že nekuřáckou místnost tedy rozhodně nemá otevřenou. Rychle jsme zdrhli směr samoobsluha, protože si už nabíjela zbraň, aby nás mohla zastřelit za tu nehoráznou drzost, že chceme jíst. Když jsme odjížděli, ještě po nás štamgasti házeli šutrama a číšnice hrozila nabitou pistolí, že jestli se jako ještě ukážeme s nějakým debilním požadavkem, že nás tedy jako vodpráskne, protože vona tam přeci není vod toho, aby jako vobsluhovala nějaký rozmazlený Pražáky, co se chtěj nažrat a ani si nekoupěj cigára.

Raději jsme si tedy vařili sami (vařil Hausmann), což ocenila především zmiňovaná kočka. Na konci pobytu jsme kočičce udělali velikou radost, protože jsme ji nakrmili zbytky po synáčkovi – tak kvalitní masíčko ještě v životě neměla; Bio hovězí jí jistě běžně nedávají!

Poslední den jsme během balení zjistili, že naše dítě je pěkná čórka. Půjčil si od majitelů audinu na setrvačník a pokusil se ji propašovat do své přebalovací tašky. Snažila jsem se mu nevhodnost tohoto chování vysvětlit, ale netvářil se moc chápavě a trochu ječel.

Cestou k domovu jsme se stavili na návštěvě u jedněch z mála našich kamarádů, co mají dítě (co sakra všichni děláte? Začněte se prosím snažit, potřebujeme nějaké kámoše). A stal se zázrak. Zašli jsme do hospody, kde měli chutné jídlo, které nebylo na bázi friťáku, nekouřilo se tam, svítilo na nás na zahrádce sluníčko, ale hlavně, děti celý oběd spali. Tak to byl luxus.

Přesto se Hausmann po příjezdu domů tvářil znaveně. Hned první večer po dovolené se usadil na noc opět v obýváku s větou na dobrou noc: „Půjdu se vyspat po dovolené, konečně.“